I. Začátky jsou dlouhé a těžké
Hned na úvod si ujasněme základní parametry, ve kterých se budeme pohybovat. Když říkám malý vinař, nemyslím malé vinaře, kteří mají osm hektarů a jejich vína jsou pomalu na každé benzinové pumpě. Nemyslím ani skutečné malé vinaře, kteří produkují pár tisíc, maximálně desítek tisíc láhví. Myslím tím člověka, který má pár desítek hlav a nevidí v tom ani tak produkci vína a komerční úspěch, ale spíš tu radost a vzrušení z toho, že to zkusí, že to třeba může i fungovat, že to udělá vlastníma rukama a že se to ve finále, přes všechny chyby a nedostatky, dá docela dobře vypít. Ano, možná by se tato minisérie z mého života spíše mohla jmenovat Deníček zahrádkáře.
Zkusit si "udělat" svoje víno jsem chtěl už dlouho, a když jsem u kamaráda souseda viděl, že on něco takového na pár desítkách hlav zkouší, byla to výzva. Řekl bych, že jsem vybaven dokonale teoreticky, projel jsem přeci skoro celou Evropu, navštívil několik stovek malých i velkých vinařství, hltal jsem jejich myšlenky a zkušenosti, a přemýšlel o tom, co o zpracovávání svého vína byli ochotni prozradil. No jo! Ale oni jsou vinaři, kteří na to jsou vybaveni nejen zkušenostmi, ale hlavně prostorem, technikou a technologií. Je jasné, že i s těmi nejlepšími radami a vůlí se prostě na zahradě nedá regulerní vinařská výroba jednoduše okopírovat.
Ale jak to začalo? V roce 2012 jsme dostali možnost a svolení na pozemku mého partnera vysadit révu na dvou malých teráskách. Z této informace je patrné, že pozemek je ve svahu a má i další výhodné předpoklady. Leží v místě, kde ještě začátkem minulého století existovala regulerní vinice na břehu Labe téměř jižně situovaná. Později, patrně díky nějakému moudrému soudružskému rozhodnutí, byla celá trať rozdělena na rekreační parcely. A právě na jedné takové jsme začali hospodařit.
Pomalu přicházel podzim a nás čekalo několik rozhodnutí, a také trochu přípravných prací. Rozhodli jsme se začít na jedné - větší - terase. Dlouhým měřením, krokováním, počítáním a rozumováním jsme dospěli k tomu, že budeme mít šest řádků po neuvěřitelných cca dvanácti hlavách. Řádky byly vyměřeny, tak přišla ta zábavnější část, a to řádky ještě na podzim vykopat, aby přes zimu půda vymrzla.
Funkce "stavbyvedoucího" se ujal náš kamarád, soused Zdeněk, který kousek od nás má svou zmíněnou vinařskou malovýrobu. Krom starých hlav, které na svém pozemku zdědil po předchozím majiteli, rok před námi pár kratších řádků v rámci obnovy dosazoval, takže byl plný čerstvých zkušeností, které jsme si nemohli nechat ujít. Svou pomocí nás upřimně potěšil a patří mu za ni dík, čím nás nepotěšil byla zpráva, že budeme řádky kopat na dva rýče široké a alespoň na tři hluboké. Když se délka řádků posčítala, šlo prakticky o výkop dlouhý cca 70 metrů. To by člověk neřekl, jak může být těch sedmdesát metrů dlouhých...
Další zkušenost s nepřesností odhadu přišla, když brzo z jara přišel čas na výživu. Tedy přesněji řečeno na hnůj. Když na silnici pod vinicí zaparkovala multikára plně naložená koňským hnojem, který následně na tu silnici vysypala, nedovedl jsem si představit, co s tím množstvím budeme dělat. Jak jsem byl vyveden z omylu! Začali jsme ve dvou lidech s distirbucí hnoje do řádků, které jsme ještě před tím prosypali umělým hnojivem (řídili jsme se radou, že "co pod ty keře nedáte teď, pak už tam nikdy nedostanete").
Bylo to úžasné dopoledne. Pomocí koleček a kýblů jsme naplnili všechny řádky hnojem, tedy poměrně tenkou vrstvou hnoje, a na ten poslední nám skoro nezbylo. Celá ta hromada prostě v zemi zmizela, ani jsme nevěděli jak. Zbývalo už jen řádky zasypat původní půdou. Tak pěkně nejdřív hlušinu z levé strany řádků, a pak zprava úrodnou půdu. Po této opravdové dřině nezbývalo nic jiného než si otevřít láhev, trochu odpočinout a objednat se na masáž. A také začít přemýšlet o odrůdě, kterou začneme příště.
Poslední novinky a zajímavosti:
autor: Jan Bretl a Marek Vrána