Láhev nebo Château Petláhev?
Svět se stále mění a vyvíjí, a to prakticky ve všech oborech a činnostech, kterými se obklopujeme. Bylo by zvláštní se tomu divit, a bylo by hloupé zpochybňovat nové směry, způsoby a technologie a slepě trvat na tom, že "vždycky to bylo tak a tak a fungovalo to". Vývoj se tak nevyhnul ani vinařství a vínu. Rád bych se tentokrát zastavil u způsobu balení produktu zvaného vínem.
Když se bavíme o obalech na víno, každého napadne bez přemýšlení samozřejmě láhev, skleněná, nejlépe "sedmička". Nicméně ani ta největší klasika, tedy láhev o objemu 0,75 litru, není na světě odjakživa, ale teprve od 18. století, kdy k této "ideální míře" údajně dospěl díky důslednému zkoumání a pozorování (koho by to nebavilo) Dom Pérignon, který je považován za pionýra šumivých vín ve francouzské oblasti Champagne. Mělo to být množství vína, které průměrný člověk (myšleno muž) za večer vypil. Tento nejklasičtější obal je považován i za záruku určité kvality - víno v "sedmičce" je zkrátka lepší než z litrovky.
Zde je potřeba se trochu ohlédnout do historie nedávno minulé, kdy skutečně v litrových láhvích na pultech československých obchodů bylo obvykle něco ještě o trochu horšího než v těch o objemu 0,75. A u nás to často, bohužel, do jisté míry platí dodnes. Nicméně v zemích nám blízkých, jako je například Německo či Rakousko, ale i třeba francouzské Alsasko, často v litrové láhvi pořídíme víno slušné. Tím myšleno víno jednoduché, bez vad a zásadních výhrad ke kvalitě, nekomplikovaně pitelné. Často si říkám, že kdyby z takové jednoduché litrovky rakouského Veltlínu rozlévali víno v obyčejných restauracích, barech či divadelních klubech, bylo by nám všem lépe...
Za známku zaručené nekvality, a zde si troufnu říci, že naprosto oprávněně, je považován tetrapak, tedy ten legendární "krabičák". V tomto segmentu máme zkrátka jednu jistotu: od produktu v litrovém balení, často v ceně kolem dvaceti korun, nemůžeme hledat víno, natož pak vést diskusi, zda je některá krabice lepší než jiná.
Nicméně není krabice jako krabice. V (obvykle) hranatých kartonových krabicích můžeme najít víno balené ve vakuovém vaku. Tento obal bývá označen jako bag in box, nebo zkrátka BiB. Praktické balení většinou mezi třemi až dvaceti litry má řadu nesporných výhod: krom toho, že ty tří- či pětilitrové krabičky se nám šikovně vejdou i do domácí ledničky, nesporně největším benefitem je dlouhá trvanlivost vína, které bylo již načnuto. Může za to již zmíněný vak, který se pomocí kohoutku každým nalitím pomalu vypouští a tím se smršťuje, takže zbytek vína v něm zůstává bez kontaktu se vzduchem. Často se mluví o tom, že takové načtuté víno vydrží "až měsíc", nicméně já mám několik seriozních zkušeností s tím, že když zapomenu načnutý bag in box v listopadu v lednici na chatě, tak že až se v dubnu po zimě vrátím, je naprosto korektně pitelný.
O kvalitě vín zabalených v "beginách" platí zhruba to samé co o litrovkách - dostaneme zde od vína velmi jednoduchého, přes dost slušný průměr (opět obvykle ze zahraniční produkce), ale existují takto zabalené i základnější varianty velmi luxusních vín. Ty pochází zejména z Francie a když trochu zapátráme, narazíme i na kartonovou krabičku opentlenou slovy jako je například Sancerre či Chablis. Ale zde samozřejmě nepřipraveného konzumenta může překvapit cena, která je sice o dost příznivější, než kdybychom si například zníměný Sancerre koupili v láhvích, ale rozhodně se nejedná o levné víno k táboráku.
Současným trendem je balení vín či nápojů s vínem do plechovek. Začalo to již dost let zpátky, kdy jsme si například v zahraničním supermarketu mohli za necelé euro koupit plechovku obvykle nějakého jednoduchého prosecca, frizzante či podobného perlivého vína. Dnes se však takto balená objevují i tichá vína. A má to svoji logiku - jak nejsnadněji bez skla či kelímků prodávat víno na různých masových akcích, hudebních festivalech a podobně? Troufnu si odhadnout, že tento směr má před sebou budoucnost. A stejně tak i v plechu balené "namíchané" nápoje s vínem. Bourbon s colou si v plechovce můžeme koupit už roky, v poslední době ale i drinky ala aperol spritz nebo třeba vinný střik.
Je tu však ještě jeden způsob balení, resp. prodeje vína, který si troufnu nazvat ostudou, a bohužel přímo českou ostudou. To jsou tzv. "sudová vína", "stáčená vína" nebo chcete-li "vína do petky". Proč mluvím o české ostudě? Protože nikde jinde ve světě se tímto způsobem víno neprodává, tedy rozhodně ne tak masivně. Je to smutný fenomén české povahy, že jsme ochotni se v mnohých směrech dobrovolně vzdát kvality (alespoň té jakžtakž přijatelné), pokud se objeví hezká nebo dokonce skvělá cenovka. Málokdo však je ochoten přemýšlet o tom, že když si koupí litr vína za pár desítek korun, jaká je jeho skutečná cena a hodnota. Pokud si totiž od té skvělé ceny ještě odečteme nezpochybnitelné marže celého obchodního procesu, tedy vinaře, distributora a prodejce, musí být výrobní náklady samotného vína tak nízké, že se často za takovou částku nedá víno ani seriozně vyrobit, natož pak slušné víno.
S ohledem na tyto faktory vyvstávají oprávněné otázky, které bych mohl rozebrat, ale možná bude zajímavější je nechat jen ve vzduchu k zamyšlení... Třeba: Kde se tak levné víno vlastně vyrábí? Je opravdu moravské, i když to ten vinař či prodejce tvrdí? Jak je možné, že se té populární odrůdy Pálava prodá v petkách násobně víc, než je možné vůbec vypěstovat? Když nám prodejce nebo vinař tvrdí, že je to víno z kohoutku na zdi tak skvělé, proč ho neprodává v láhvi za cenu, která by skvělému vínu odpovídala? A pokud byste chtěli o těchto otázkách přemýšlet na čerstvém vzduchu, udělejte si výlet do nějakého reálného vinařství, které na vás působí seriozně, a zeptejte se vinaře kolik práce a kolik možných rizik je spojeno jen s tím vypěstovat kvalitní zdravé hrozny...
A co mi na tzv. stáčených vínech ještě vadí je samotný způsob prodejte, a to ze dvou důvodů. Prvním je hygiena prodeje, ať již s ohledem na samotnou čistotu (jsou ty plechové sudy vždy naprosto čisté? stará se někdo pravidelně o to, aby bylo čisté to výčepní zařízení? opravdu se vám líbí to hejno octomilek, které mlsně lítá kolem výčepních kohoutů?), tak i na možné ovlivnění kvality vína (stáčením vína do pet láhve či jiné přinesené nádoby přichází nevyhnutelně do kontaktu se vzduchem, a ten nezpochybnitelně ovlivňuje jeho kvalitu - víno zkrátka začíná oxidovat už na místě prodeje a díky tomu následně jakékoli diskuse o jeho pozdější kvalitě či o případné reklamaci mohou být a jsou v podstatě zbytečné).
Vlastně se mi ani nelíbí místa, kde jsou tyto produkty označované jako víno prodávány. Proč bych si měl pro víno - byť jednoduché na nekomplikovanou konzumaci - chodit třeba do trafiky nebo do železářství? A proč by se předělané kočárkárny v panelácích měly nazývat vinotékami? Když řeknu, že mě to uráží, budu považován za snoba, pseudoznalce či arogantního chytráka - tedy aspoň určitou částí publika. Urážet by to však mělo jednak každého člověka, který "ve víně" jakýmkoli způsobem poctivě pracuje, a jednak každého milovníka a konzumenta dobrého vína.
Každá příležitost si vyžaduje určité víno a každý má určité finanční možnosti, za které si může víno dovolit nakupovat. Když se tyto dva faktory protnou, věřím že pro většinu zákazníků existuje seriozní možnost koupit si produkt odpovídající jeho potřebám a možnostem aniž by se musel snižovat k zoufalostem. A je to práce především pro poctivé vinaře, prodejce a sommeliery, aby se neúnavně věnovali osvětě (byť je to často práce vskutku únavná) a postupně se nám jako České republice pořadilo tohoto smutného prvenství konzumace divnovín v petkách úspěšně zbavit.
Poslední novinky a zajímavosti:
autor: Jan Bretl