X. Zimní řez
V druhé polovině února konečně do Česka nakoukl mráz. Nejvyšší čas pověnovat se zimnímu řezu naší vinice. Přítomnost zmiňovaného mrazu je pro tuto činnost důležitá, protože radikální zásah za této okolnosti keřům vinné révy neublíží. Můžeme tedy vyrazit do práce, samozřejmě vybaveni velkou termoskou horkého čaje, který se bude při teplotě kolem -5°C určitě hodit.
O co vlastně při takovém zimním řezu jde? Je potřeba odstranit odplozené dřevo a podle individuálních možností každé hlavy rostlinu omladit. Ten řez bývá obvykle velmi radikální, někomu může připadat, že vlastně z vinného keře skoro nic nezbude. Ale to je v pořádku, vinná réva je velmi aktivní liána a během sezony se z toho "skoro ničeho", co po zimní řezu zůstalo, opět velmi rychle vytvoří na drétech mezi sloupky mohutná zelená stěna, kterou bude třeba v jejím bujném růstu radikálně usměrňovat. A o našem Solarisu tohle opravdu platí. Každý rok se "probouzí k životu" o týden až dva dříve, než tradiční odrůdy révy vinné, které pěstují vinaři v našem okolí a během těch pár měsíců aktivního růstu vyprodukuje opravdu velké množství zeleného materiálu.
Jako první věc, je to taková příprava na vlastní řez, je potřeba rozvázat drátky, kterými jsou liány starého dřeva vyvázané k vodícím drátům. Práce je to naprosto primitivně nenáročná, jen kdybychom ji nemuseli dělat při mínusových teplotách, to totiž i na těch zhruba 70 hlavách, které máme za cíl dnes ořezat, spolehlivě promrazí prsty.
Samotný řez budeme dělat na jeden tažeň se zhruba 7-8 očky a jeden záložní čípek. To v ideálním případě, pokud bude mít vinná hlava správný tvar a vhodně připravené dřevo. Dobré je pro tažeň vybrat materiál, který je pokud možno co nejblíže kmínku, potažmo kořenům. Ne vždycky však se vhodný "proutek" nachází na místě, kde bychom ho nejlépe potřebovali. V takovém případě budeme muset přistoupit k rozhodnutí, zda vybrat vzdálenější za cenu toho, že k němu povede více dřeva, které bychom tam ale raději neměli, nebo zda řízneme radikálněji a k našemu záměru použijeme méně vyzrálé, zkrátka ne tak pěkné, dřevo.
Pokud se stane, že správně umístěné ale neideální výhony nejsou dostatečně dlouhé, aby daly požadových alespoň sedm pupenů. V takové situaci vyberem třeba dvě kratší větvičky a necháme jim jen tři očka, která vypadají, že mají potenciál. Nevýhoda tohoto přístupu je, že většina zeleného materiálů poroste z jednoho malého místa. Takové nadměrné zahuštění v kombinaci s velkou bujností Solarisu způsobuje jednak, že manipulace během vyvazování je náročnější a snadno se v takovém chumlu něco přehlédne, třeba zálistky, které je potřeba během růstu pravidelně vylamovat. Druhou nevýhodou přílišné hustoty zelené plochy je nízká průchodnost proudícího vzduchu, který pak nezvládá zejména hrozny vyvětrat a může tím napomoci vzniku nežádoucích plísní.
Naštěstí větší část našich vinných hlav je letos v takovém stavu, že umožní jeden dlouhý tažeň. Dokonce jsme během řežu na pár keřích usoudili, že necháme tažně dva, protože splnili ideální podmíny. Těmi jsou silná rostlina, dobrý materiál na dobrém místě a dostatek okolního prostoru pro rozvoj větší zelené plochy.
Když už vyrazíme mezi řádky za účelem zimního řezu, využijeme toho ještě k jedné velmi důležité věci. Tou je celková konktrola zdravotního stavu rostlin. Ověříme, zda se ve vinici nevyskytují přezimující škůdci, jako jsou třeba puklice, které se mohou schovávat za kůrou dřeva. Kontrolujeme i přítomnost houbových chorob - houba se může vyskytnout i na odumřelém dřevě.
Že má naše vinice velmi malou rozlohu je jistě nevýhodou ve smyslu velikosti dosažené produkce vína, nicméně je to velká výhoda pro individuální přístup ke každé hlavě. Všechny činnosti včetně zimního řezu tedy ve vinici máme možnost (a tak trochu i morální povinnost) konzultovat, promyslet z více pohledů a každý krok udělat jednotlivému keři "na míru". Při větší nebo dokonce průmyslové rozloze vinohradu musí vinař ať chce nebo ne dělat tyhle kroky s určitou automatičností. Zkrátka nemá čas obejít si každý keřík a podívat se na něj z několika pohledů při řezu nebo dalších zelených pracech, stejně tak nemůže pri sběru vzít do ruky každý hrozen a vybrat z něj bobulky, které se mu nelíbí. A kdyby si ten čas udělal nebo najal armádu pracovníků, která to bude dělat s ním, pravděpodobně by tím zvýšil cenu vína na astronomickou částku.
My si toto naštěstí dovolit můžeme a chceme, protože naše mikrovinice je pro nás především zábava a relaxace. Sice nemáme takové zkušenosti jako vinař, který se touto prací skutečně živí, nemáme ani jeho technologické zázemí, ale přesto, že naše víno děláme ve velmi primitivních podmínkách, můžeme každému keři, každému hroznu a každé láhvi nabídnout naše ruce na daleko více času. A co to je běhat ve slunném mrazivém odpoledni tři hodiny po vinici, když děláte, co vás baví...
autor: Jan Bretl a Marek Vrána