Téměř tři roky jsme čekali, lopotili se s rýčem v mrazu, tlačili do svahu kolečka hnoje, lezli po kolenou při pletí, hádali se se sousedy o vodu na zalévání a občas se hádali i mezi sebou o tom, jak chceme, aby to šlo dopředu. A teď je to konečně tady. Je podzim roku 2015 a máme první hrozny.

V. První víno

Udělali jsme všechno, co jsme považovali za dobré, správné, nutné. Všechno, co bylo v našich reálných silách. A teď, na konci léta 2015, je čas na odměnu. I ta odměna v podobě krásných zralých hroznů má své dvě stránky. Vedle oprávněné radosti, je tou druhou samozřejmě spousta práce a také výzva udělat z toho slušné víno, nebo to aspoň příliš mnoho nezkazit.

Od starých zkušených vinařů jsem slyšel mnohokrát jedno jednoduché moudro: "Víno se dělá na vinici. Ve sklepě to už jen musíte nezkurvit!". Ta podstata je vlastně jednoduchá - víno je z hroznů a když se o ně budeme na vinici dobře starat a dáme jim dobré podmínky, budou ty hrozny kvalitní zdravou surovinou. Budou podstatou toho, co nalezneme za nějakou dobu v láhvi. Jediné, co to může zhatit, je špatná péče ve sklepě, chybné postupy, špatná hygiena, nebo jen nesprávná volba v klíčové situaci, způsobená třeba nedostatkem zkušeností.

Ještě jedna věc může víno ve sklepě zkazit - vinař, který se z něj snaží udělat něco, čím to konkrétní víno z té konkrétní vinice prostě není. Může ho k tomu motivovat - vedle nedostatku zkušeností - třeba jeho ješitné ego neomylného vinaře, anebo podlá snaha víno nějak ošidit ve snaze na něm více vydělat. Naštěstí tyto poslední důvody u nás nehrozí. Naopak z nedostatku zkušeností a podmínek velmi amatérských až polních jsem se bál hodně.

Ročník 2015 byl pro mnoho vinařů velmi problematický. Vyznačoval se úpornými vedry a také nedostatkem vláhy. Náš mladý solaris jsem konzultoval v té době s Václavem Šalšou, vinařem, který je průkopníkem této odrůdy na Moravě. Popsal mi, jak někdy v polovině srpna se jeho hrozny solarisu (vinice o pouhý rok starší než naše) začaly najednou scvrkávat a měnit se téměř v hrozinky. Po počáteční panice odšpuntoval na vrchu vinice cisterny s vodou a nechal řádky prolévat. Té vody prý bylo hodně a hrozny byly zachráněny, přesněji řečeno částečně zpátky dofouknuty vodou. I tak byl jeho patnáctkový Solaris velmi sladký, ale přesto dost svěží.

Byli jsme na tom podobně. Chtě nechtě jsme byli nuceni na sebe v těch vedrech poštvat sousedy tím, že jsme plenili tenké zásoby spodní vody v okolí a zalévali, zatímco oni neměli čím ředit přehřátou zelenající vodu ve svých bazénech. Jak povrchní, vedle našich ideálů...

Surovina byla kvalitní a zdravá, přesto že jsme k chemickému ošetření vinice přistoupili jen jednou v prvním roce. Zkrátka - dobré místo, dobrá odrůda, dobrá péče. Cukernatost při sběru v polovině září v severních Čechách byla neuvěřitelných 23,8°.

Zpracování jsme řešili opět společně se sousedem Zdeňkem, který je již ve sprovnání s námi zkušeným a vybaveným vinařem a vzhledem ke stejným podmínkám i odrůdě sbíral ve stejný den. Měl jsem z toho velký strach a respekt, protože jsem to viděl mockrát ve velkých vinařských provozech na moderní technologii a než jsem si srovnal ekvivalenty profesionálních lisů, čerpadel, dopravníků, tanků, počítačem řízených všech možných aparátů a těch domácích podmínek, chvíli to trvalo...

Vlastně je to jednoduché - hrozny posbíráme, chováme se k nim slušně, neházíme s nimi, cokoli nezdravého vynecháme a nenecháváme je moc dlouho na teple. Pomeleme je na mlýnku, který postavíme nad kýbl a točíme klikou. Párkrát kbelík vyprázdníme do velkého plastového sudu a je to. Hladinu v sudu pokryjeme folií a necháme do rána macerovat. Na moderní nezerový lis můžeme taky zapomenout, ráno pěkně postaru sestavíme z pár kousků tu stavebnici notoricky známou ze starých obrázků. Surovinu z našich zhruba sedmdesáti hlav - byly toho původně čtyři řeznické bedny - jsme vylisovali na třikrát.

Teď už jen nechat v barelu sednout hrubé kaly a "čistou" šťávu přečerpat do skleněných demižonů, kde se - snad - rozjede kvašení. Rozjelo. Záměrně jsme nepřidali žádné kvasnice, vsadili jsme na skutečnost, že surovina nebyla nijak chemicky ošetřovaná a že by se neměla bránit spontánímu kvašení. A vyšlo to.

Další slabinou našeho vinaření byl fakt, že jsme nemohli být u vína denně, takže spoustu věcí jsme analyzovali odhadem a žili s rizikem, že můžeme něco prošvihnout. Naštěstí se nic zásadního nestalo. Za nějaké tři týdny bylo po bouřce a nezbývalo víno stočit a dát mu čas. A toho času dostalo do dubna. Ale to už je na další kapitolu...


Poslední novinky a zajímavosti:

| tisk | pdf |

autor: Jan Bretl a Marek Vrána