Nepraš & Co - Když dělat víno dává hluboký smysl...

(Pavlov - Morava / Mikulovsko)

Pokračujte šipkami doprava ►                  

Naopak, těšíme se na to, co nám minule tolik chybělo. Na návštěvu vinic. Víno totiž není jen tak nějaký unifikovaný výrobek, ale charakter mu předává mnoho faktorů. Jedním z nich je i místo, kde se rodí hrozny. Některá specifika terroir se sice dají vyjádřit slovy, ale ta zkušenost, kdy se člověk projde mezi řádky révy, nadechne, rozhlédne či vezme do ruky kus půdy, přináší neopakovatelný zážitek, který si člověk pamatuje jinak, než jenom jako slova a písmena.

Výhodou zralosti a mnohaletých zkušeností, ale i lidské rozvahy a realistického přístupu, nebylo na panu Neprašovi nic z těchto ”mladických” projevů znát. Vnímám, že je to člověk, který - byť samozřejmě má o své hrozny a vinice také starost - přistupuje ke každému ročníku i každému dni s velkým moudrým nadhledem. Ostatně - co jsme my, nebo dokonce jeden ročník v historických souvislostech této úžasné krajiny, která se po dlouhá tisíciletí profilovala do dnešní podoby? A kdo z nás stíhá vnímat, že i jeden každý ”náš ročník” je jen součástí dalšího vývoje?

Já - sám mikrovinař - jsem se logicky zajímal, jak se se špačky vypořádávají ti vinaři, od kterých si vždy rád vezmu radu či příklad. Radomír Nepraš mne opět překvapil, tentokrát svým výrokem, že sítěmi nezakrývá žádné své vinice a že všechny ty zasíťované řádky patří sousedům, a že taková síť je vlastně spíše lákadlem na špačky. Špaček je totiž tvor inteligentní, který pochopí, že za touto překážkou se skrývá cenná kořist. Že vinař, který své hrozny zakryje, vlastně má co skrývat a tato kořist je pro špačka výzva. Naváhá pak se sítěmi bojovat a svého nakonec více či méně dosáhne. Nicméně úplně bez ochrany vinařství Nepraš&Co není. Přesvědčil nás o tom dravec, který se při našem příjezdu do vinic zvedl z jednoho sloupku a vyrazil na kontrolní oblet.

Opět konfrontuji své vinařské začátky se zkušeností. Když jsme vymýšleli čím podepřít řádky naší domácí vinice, všichni nás od dřeva odrazovali. Argumenty, že dřevěný kůl vydrží v zemi jen pár let a začně se rozkládat, ničit a bortit, nás přesvědčily, abychom objednali hliníkové sloupky. A tady jsem se dozvěděl, že dřevěné zde na Pálavě vydrží srovnatelně dlouhou dobu, jako ostatní nepřírodní materiály. A dokonce ani jejich moření či opalování nemá na jejich životnost zásadní vliv. A nebyl by to pan Nepraš, kdyby své tvrzení nepodpořil věděckou expertízou, která byla na toto téma seriozně zpracována.

Má i velmi zajímavou historii. Vinice kolem této malé vesničky jsou velmi rozsáhlé dnes, ale již v 15. století byl právě Pavlov největší vinařskou obcí mikulovského panství. V následujících stoletích se poprala s mnoha nepřízněmi osudu, jakými byla například agresivní invaze fyloxéry, nesla následky třicetileté války či velké morové rány, která zdecimovala velkou část místních obyvatel, kteří pracovali na vinicích. S tím vším se zdejší příroda i lidé dokázali popasovat a vždy vzchopit a dělat zde skvělá vína.

Jedná se o mamutí kel, do kterého človek cítil potřebu ostrým pazourkem zachytit své postřehy a pocity. A tímto činem se stalo něco pro lidstvo hodně velkého. Posunulo se opět o kousek dál, začala se pomalu psát další kapitola našeho vývoje. S chvějivým pocitem si uvědomuji, že k tomu došlo někde v těchto místech, blízko vinic, kterými dnes s úctou a respektem chodíme a máme možnost si uvědomit, co krásného i hrozného lidstvo dodnes stihlo stvořit a udělat za těch - z hlediska historie krátkých - pár tisíc let od začátku období Gravettien.

Moc se na výsledek tohoto experimentu těším. Na vinařském přístupu Radomíra Nepraše je totiž úžasné, že víc jak kdo jiný respektuje místo a surovinu a svá vína dělá s velmi přísnými nároky na bio kvalitu. Výsledkem jsou pak vína čistá s jasně čitelným otiskem zdějšího terroir.