Schloss Proschwitz - Perla Saska, neobjevené země za humny

(Proschwitz - Německo / Sachsen)

Pokračujte šipkami doprava ►                  

Historie zámku sahá až na samý začátek osmnáctého století, kdy byl mezi lety 1701-1704 vystavěn. Zámek, stejně jako jeho majitelé - rodina Zur Lippe, mají za ta tři století velmi bohatou a zajímavou historii. Tento rod patřil k významným podnikatelům v německém Sasku a do roku 1918 se i významně podílel na vládě nad celou Evropou. Po druhé světové válce, když se tato část Německa dostala do sovětské okupované zóny, byl majetek rodiny Zur Lippe vyvlastněn bez náhrady.

V současné době je zámek Proschwitz útulným elegatním místem, kde se odehrávají společenské události, koncerty vážné hudby, kongresy, ale i soukromé události jako svatby a jiné oslavy. Zámek se tak zpět zapsal na mapu jako pomyslné kulturní a společenské centrum regionu. A o to jeho majiteli jde - nestavět pomyslnou hradbu, ale udělat toto krásné místo přístupné široké veřejnosti a vnést do něj život.

Sasko jako vinařská oblast - ač má více jak osmisetletou historii - není svou rozlohou ani tak nevelká, jako spíš vyloženě malá. V Německu je nejmenší a zároveň nejvýchodnější lokalitou, ve které se pěstuje réva. Se svými pěti sty hektary by se celý region mohl rovnat leckterému střednímu vinařství v ”novém světě”. Nicméně význam a kvalita se naštěstí neměří počtem hektarů. Schloss Proschwitz je největším soukromým vinařstvím v Sasku, hospodaří na 70 hektarech vinic.

Příchodem Georga prince z Lippe zpět do vinařství došlo k mnoha změnám i ve zdejším hospodářství. V současné době jsou vinice vedeny striktně podle pravidel ekologického vinařství. Hnojiva i ochranné přípravky se používají velmi střídmě a s rozumem. Cílem je výnos vinic postupně snižovat tak, aby každá hlava dala jen takové množství hroznů, které mohou být základem plného, bohatého a charakterního vína, které v sobě čitelně odráží zdejší terroir.

Samotný Schloss Seusslitz je sice poněkud smutné místo, neboť není v současné době využíváno a spíše chátrá, vinice nad ním je však dokonalá. Skládá se pochopitelně z mnoha malých a těžko přístupných terásek v prudkém kopci a je situována jižním způsobem směrem k hladině Labe. Krom ideální orientace má i velmi výhodný tvar, který ve mě svým prohnutím trochu evokuje koňské sedlo. I tento drobný detail umožňuje vinici chytře pracovat se slunečním světlem.

Mimochodem - saská vína to v německé gastronomii, tím myslím v restauracích, nemají zrovna lehké. Vína jsou v restauracích obecně poměrně drahá, respektive restauratéři na tento artikl nasazují dost vysoké marže, což způsobuje u zákazníků psychologický efekt, který spočívá v tom, že si za své peníze podvědomě vybírají vína z vyhlášenějších vinařských oblastí. Méně známý region a méně ikonický vinař má tak nevýhodu například proti zvučnějímu jménu z Mosely, byť jeho konkrétní víno může být kvalitou srovnatelné či lepší.

Na tento materiál zde narazíme doslova na každém kroku. Mimo jiné slouží jako stavební materiál mnoha domů a stavení, a cestou podél Labe můžeme rovnou ze silnice viděl i vysoké červené stěny, které velmi názorně v téměř nadživotním měřítku ukazují průřez zdejším podložím. Tento materiál se velmi výrazně promítá do zdejšího terroir a předává vínům ze Saska velmi výraznou mineralitu.

Do jisté míry to může o některých vínech platit a můžeme se setkat s tím, že to, co nám na místě chutnalo, nepůsobí najednou tak výjimečně. To ale opravdu o vínech ze Schloss Proschwitz neplatí. Ačkoli jsme s Mathiasem několik vín ochutnali přímo ve vinicích, kde působila skvěle a místo tomu dodalo veliké kouzlo, i na základě následné čistě ”technické” degustace mohu o těchto vínech s čistým svědomím prohlásit, že to nejsou žádné tuctovky, ale opravdu mimořádně zajímavá a kvalitní vína.

Nedílnou součástí zdejšího sortimentu jsou i šumivá vína. Vyrábějí se výhradně klasickou metodou zrání v láhvi, při které přichází ke slovu i tradiční postupy ručního setřásání kalů do hrdla láhve pomalým pravidelným otáčením láhví v typických dřevěných stojanech, tak jak to známe například z francouzské oblasti Champagne.

Tradičními odrůdami vinařství Schloss Proschwitz - tedy i celého Saska - je v první řadě Elbling, velmi typická přední bílá odrůda regionu. Severním oblastem velmi svědčí i u nás trochu neprávem v posledních letech zatracovaný Müller-Thurgau, který je typický svou voňavou květnatostí a krásnou svěží kyselinkou. O budoucnost této odrůdy v Sasku se není třeba obávat, v současné době zaujímá zhruba pětinu vinic a neustupuje. Reprezentantem regionu v kategorii kořenitých aromatičtějších vín je bezesporu odrůda Tramín.

Jedná se o označení VDP. Erste Lage, což bychom mohli přeneseně klasifikovat jako ekvivalent francouzského Premier Cru, a poloha, která toto označení nese, se nazývá Kloster Heilig Kreuz. V překladu se jedná o Klášter Svatého Kříže, jehož historie začíná ve dvanáctém století v Míšni, odkud byl později přesunut na druhý břeh Labe. Dnes stojí na jeho místě zřícenina, která dává jméno i viniční trati. Příběh tohoto konkrétního Pinotu začal úrodou roku 2016 a prošel malými dubovými sudy. Mimochodem ve vinařství Schloss Proschwitz se pracuje převážně s malými sudy a častěji než jinde se místo výrazů ”dřevo” nebo ”sudy” používá výraz Barrique. Ale zpět k tomu úžasnému vínu: je lehké, přitom strukturované, nutí přemýšlet a baví ho být pito. Jedinou jeho nevýhodou je, že ho mají ve sklepě posledních pár stovek láhví, což má za následek, že jeho prodej byl pozastaven a zbytek tenkých zásob si vyzkouší, jaké to je zrát v čase. Na trh půjde zas až za několik let.

Celé toto místo má skvělý potenciál a vinařství Schloss Proschwitz přeji, aby jej během svého růstu naplno využilo. A zároveň moc doufám, že i v budoucnu zůstane místem, kde lze nalézt klid, kontakt s krásnou krajinou a přírodou a sympatickou pohostinností místních lidí, kteří ještě navíc dělají úžasná typická lokální vína. S moderním obzorem, ale i velkou úctou k tradici.

Leží nějakých 25 kilometrů po Labi severně od Drážďan a má necelých 30 tisíc obyvatel. Byť se nejedná o žádnou metropoli, má i toto město hodně co nabídnout. Asi první, co nás v souvislosti s Míšní napadne, je tradiční míšeňský porcelán. Jeho výroba ve zdejší manufaktuře založené saským kurfiřtem a polským králem Augustem II. Silným začala již roku 1710, a to jako ve vůbec prvním místě v Evropě. Porcelánku, jejímž typickým symbolem jsou dva zkřížené meče, můžeme v Míšni ve funkčním stavu nalézt dodnes a je možné ji dokonce navštívit.

A co by to bylo za návštěvu regionu, kdybychom vynechali jeho typickou kuchyni... O německé gastronomii se možná nepějí ty nejvznešenější ódy, ale podle mého názoru rozhodně stojí za pozornost. Možná i proto, že je i nám poměrně blízká a má s naší společné obrysy. Je také bohatá na knedlíky, vepřové maso, setkáme se zde s různými klobáskami či typickou drážďanskou bramboračkou. A jídla z brambor jsou zde celkově bohatě zastoupena. Ostatně knedlíky ze syrových brambor zvané Thüringer Klöse se podávají jako příloha i ke zdejší typické hovězí pečeni Sauerbraten. Vyloženou specialitou Míšně je Meissner Fummel - křehké pečivo, jehož historii se přisuzuje poměrně veselá historka. Praví, že toto pečivo museli s sebou převážet poslové saského krále, kterému dopravovali porcelán. Měli prý však tak vstřícný vztah k alkoholu, že porcelán často přivezli poškozený. Museli tedy předložit nepoškozenou zásilku křehkého pečiva, aby dokázali, že cesta proběhla klidně.