VIII. Co je dobrý a co špatný rok?
Před pár hodinami jsme opustili naši vinici a Zdenkův sklep s rozporuplnými pocity nad tím, k čemu vlastně ta celeroční práce byla a co ji může snad a rychle zhatit a nebo alespoň ovlivnit. Dnes se vracíme plni elánu proto, abychom napsali pomyslnou další kapitolu. Elánem a nadšením abychom přebili dílčí neúspěchy. Čeká nás sebrat a vylisovat hrozny ročníku 2017.
A že by právě tento aktuální rok měl být nějak jednoduchý, to nemohu říct. A nemluvím pouze o naší vinici, která se letos potýkala nejen se suchem, ale letos výrazněji i s chlorózou, tedy nedostatkem železa. Půda, na které víno pěstujeme, k tomu má sklony a letos se to projevilo. Sáhli jsme i k přidání výživy. Sice jsme tam nesypali žádnou brutální chemii, ale přesto jsem ztratil kousek takové té hrdosti, že "to stačí dělat dobře a bude to skvělé".
O komplikovanosti ročníku 2017 však nemluvím sám, shodl jsem se hned s několika lidmi, že tento rok měl svá specifika. Někdo říká, že ten rok byl špatný. Tento termín používali zpravidla ti, kteří jedou na výnos, protože hroznů bylo skutečně méně a bobulky byly proti předchozím letem malinké. Na druhou stranu je nespornou kvalitou fakt, že hrozny byly zdravé a velmi kvalitní. Tuto zkušenost mi potvrdil třeba Bogdan Trojak, kterého jsem před pár dny potkal - příznačně u piva - a který má své vinice také v podobných severních podmínkách jako my. Taky toho měl málo, bylo to drobné, ale bylo to v pořádku. Náš soused Zdeněk, se kterým "naše vinařství" vděčně kooperuje, to dokonce sebral víc jak týden před námi. Byl s tím prý spokojen a nebylo na co čekat, nechtěl přijít o surovinu, když ji viděl v perfektní kondici.
A teď si nalijme čistého vína - bylo toho opravdu málo. Naše aktivní vinice solarisu o zhruba sedmdesáti hlavách letos dala něco kolem 50 kilogramů krásných hroznů. Bohužel nám k tak malému výnosu pomohlo letos ptactvo. Proti špačkům sítě sice natahujeme od prvního roku, pochopili jsme, že to bude nutné, protože jakmile začal Solaris sládnout, špačci začali kroužit. Letos nám však kus úrody ukradli straky. Zcela drze se procházely mezi řádky pěšky a ozobaly to, co síť neskryla zespoda.
Sesbírat a zpracovat to letos zabralo asi třetinu času co loni. No dobrá, to lze přijmou snadno, protože vinaření je náš koníček. Naštěstí neneseme na hrbu větší firmu, která musí uživit své zaměstnance, zaplatit faktury a splátky a ještě pokud možno uspokojit poptávku svých pracně získaných zákazníků.
Příjemnější stránkou tohoto množství byl fakt, že jsme získali mošt ze zdravých hroznů s průměrnou cukernatostí 25,6°, což na severní Čechy v první polovině září není tak zlé. K moštu jsme se dostali tradičním procesem pomletí hroznů, které jsme nechali přes noc odpočívat a druhý den lisovali. Kontakt se slupkami se letos přiblížil době zhruba 24 hodin.
Po vylisování byl prostor i na příjemné povinnosti. Zatímco jsme čekali, než si hrubé kaly sednou na dno nádoby, ochutnali jsme nejen Zdenkův burčák, který pocházel z jeho hroznů s cukernatostí kolem nějakých "trapných" 23-24°, ale byla možnost se ještě jednou povídat na toho našeho loňského maroda. Dobrá, možná přeháním a beru si nedokonalou kondici našeho vína až moc osobně. Nicméně nás hodně zajímalo, jak moc pomohly pokusy o odsátí křísu, přetočení a lehonké ošetření sírou. Musím říct, že když jsme tak stáli ve sklepě a rozjímali, docela se mi ulevilo. Nebudu nalhávat, bylo to tam trochu pořád, ale docela slušně upozaděné a tak mám opět naději, že by to mohlo být celkem příjemné víno. Nicméně ho ještě chvíli nebudeme rušit, než ho pošleme do láhví. Manipulovat s ním právě v této době, kdy se ovzduším sklepa prohání slušné množství divokých kvasinek, jsme vyhodnotili jako ne zrovna rozumné.
Kaly už si sedly a tak jsme mošt přetočili do demižonu. No, ten třicetilitrový nebyl zrovna plný. Co se dá dělat, množstvím to nedoženeme. Ale to není potřeba. Ať v podmínkách opravdu malého vinaře vyprodukujete láhví třicet nebo osmdesát, nic se nezmění. Tohle množství ani neovlivní vaše komerční záměry a nevytrhne vás ani z hlediska konzumenta - protože takové množství jednak není na běžné pití, a jednak by na něj nestačilo byť jednomu nebo dvěma lidem. Jakou hodnotu ale má, to je možnost otevřít si jednou za čas nebo s někým, na kom vám záleží, láhev, povídat si o ní a s ní a přemýšlet mimo jiné třeba o tom, jak zajímavě ujetého koníčka máte.
autor: Jan Bretl a Marek Vrána