Korek, šroub, či jinak?
Zvláště posledních pár let se i u nás poměrně hojně experimentuje se způsoby zátkování vína, které budou alternativou klasickému korku. Zhruba stejnou dobu se vede odborná i laická diskuse, zda je správné k takovým náhradám přistupovat a jaké jsou jejich výhody a nevýhody.
Variantou klasického dlouhého kvalitního korku je korek menší, drcený, lepený, který je současně i méně kvalitní. Já osobně se kloním k názoru, že je to ten zcela nejhorší způsob jakým se dá víno uzavírat. Kromě diametrálně nižší ceny neznám jedinou jeho přednost či výhodu. Zatímco mínusů najdeme celou řadu: drolivost díky tomu, že je korek vyroben prakticky z odpadu; fakt, že je korek krátký, což způsobí jeho provrtání skrz během otevírání a následné drobení jeho částí do láhve. Kdybychom ho neprovrtali skrz, pravděpodobně bychom ho ani díky jeho rozměrům z láhve nedostali.
Další nevýhodou je daleko větší pravděpodobnost, že korek bude mít vadu. Tato možnost se sice nedá zcela vyloučit ani u kvalitních korků, nicméně s nižší kvalitou se tato pravděpodobnost úměrně zvyšuje. Za určité mínus můžeme pokládat i vzhled takového uzávěru.
Další variantou jsou plastové a silikonové uzávěry. Mají vzhled a tvar podobný klasickému korku, nicméně jsou vyrobeny z nepřírodního materiálu. Jejich nespornou výhodou je čistota, která vylučuje možnost korkové vady a jejich dobrá těsnost, která brání dalšímu posunu vína v láhvi - hodí se tedy pro vína na krátkou spotřebu v horizontu několika málo let, u kterých se nedá očekávat lahvový vývoj. Jejich nevýhodou je fakt, že působí na první pohled umělým nepřírodním dojmem. V každém případě se kloním k názoru, že lepší umělý korek, než špatný klasický.
Podobně praktický, i když u nás zatím stále spíše kuriozní, může být uzávěr skleněný, který se z hrdla láhve prostě prstem jednoduše vymačkne.
Šroubovací uzávěry jsou pokládány za doménu "levných vín" z nového světa. Již dávno tomu tak není. Tento druh uzavírání v posledních letech používají i velmi dobří evropští vinaři a nejedná se o známku levných či druhořadých vín. Naopak - i špičkoví vinaři uzavírají šroubovacím uzávěrem svá poměrně dobrá dražší vína. Důvod je jednoduchý - ta vína jsou určena ke konzumaci maximálně do čtyř let a neočekává se u nich významný lahvový posun. V tomto případě obhajují tento způsob naprosto logickým argumentem, že je k vínu citlivější, čistší a vylučuje určité procento vrácených vín, která by mohla mít korkovou vadu. A tím pochopitelně šetří náklady a snižují cenu.
Velkým plusem je šroubovací uzávěr u vín rozlévaných po sklenkách, zvláště v rušnějším provozu. Šroub je patrně nejrychleji otevřený a následné uzavření láhve je praktické a elegantní, zvláště pokud jej srovnáme s pohledem na načaté láhve, ze kterých kouká armáda polozaražených špuntů. Nevýhodou se může zdát absence určitého rituálu při otevírání u stolu. Pokrok však nezastavíš. Chceme snad dělat něco sto let stejně a nevědět proč?
Nejsem příznivcem jednoho konkrétního způsobu uzavírání. Jsem názoru, že každé víno potřebuje své a potřebuje také informovaného prodejce a sommeliera, aby zákazníkovi vysvětlil, proč to které víno je opatřeno tím konkrétním uzávěrem.
Klasické dlouhé elegantní korky doufám ze světa nikdy nezmizí, vína vyjímečná, která se budou v láhvi vyvíjet i desítky let, takový uzávěr potřebují technologicky a sluší jim. Naopak se vůbec nebráním novým způsobům, které jsou pro vína vhodné - v tomto směru věřím hlavně dobrým vinařům i jejich argumentům.
Když mi Lucas Pichler či Toni Bodenstein, kteří mají takový věhlas, že svá vína bez problémů prodají ještě dříve než je sklidí (a to za spíše velké než nemalé peníze), řeknou, že své Federspiely dávají pod šroub proto, že to považují za nejvhodnější, nepolemizuji s nimi...
Poslední novinky a zajímavosti:
autor: Jan Bretl