Livi - Od velké firmy k rodinnému podniku
(Vinařství Chytil - Dubňany - Morava / Slovácko)
Zní to poměrně nelogicky, úspěšné podnikání má obvykle opačný postup ve vývoji. Tedy z malé živnosti či rodinné firmy se v ideálním případě stává podnik větších a větších rozměrů. U společnosti Livi Dubňany to ale proběhlo tak trochu jinak.
Když zapátrám v paměti třeba deset let zpátky - a ani to nedá moc práce - vzpomenu si na vína s logem Livi v souvislosti s letákovými akcemi velkododavatelů pro gastronomii, vidím brandované stojany na láhve a skleničky, brodím se skladem plným padesátilitrových kegů s levnými stáčenými víny. Autopark dodávek křižuje celou republiku, stejně jako auta obchodních zástupců a Nádražní ulice v Dubňanech připomíná logistické centrum...
Takový popis může podle někoho sedět na vyloženě komerční vinařství spíše nevalné kvality, ale pravda je taková, že pan Miroslav Chytil a jeho syn Jirka umí udělat i sakra dobrá vína. Takovou druhou tváří vinařství byla vždy mikrovýroba ve sklepě ve viniční trati Šidleny. Zde se nachází kus opravdu moderní technologie, díky které Chytilovi zpracovávali malé šarže svých vín téměř laboratorním způsobem, velmi čistě, a zkoušeli, co které odrůdě a viniční trati svědčí nejlépe. Tato vína byla na trhu ve velmi omezeném množství k mání pod značkou LV212, podle čísla parcely, na které se sklep nachází.
Když jsme se po pár letech objevili v Dubňanech letos v létě, už jsme si nepřipadali jako v technologické zóně. Přijeli jsme do poměrně tiché klidné vesničky. S Jirkou Chytilem jsme se potkali v jejich restauraci a domluvili si malou degustaci právě v Šidlenách. Byl jsem zvědav, co bylo důvodem viditelných změn...
Ve sklepě jsme se o tom rozpovídali a byla to hodně zajímavá debata, která mi potvrdila situaci a trendy na trhu s levnými víny, na kterém byla firma Livi ještě nedávno velkým hráčem na trhu.
Jirka nám vysvětlil, že už jeho, jeho otce a rodinu přestala bavit přetahovaná na trhu s víny. Krom toho, že je nebaví kupovat, prodávat a zpracovávat dovezená vína a mošty, balit je do litrovek, kegů, podbízet se řetězcům, cenově válčit a pod tlakem stále snižovat ceny a náklady... A krom toho, že je to nebaví, tak se jim to ani nevyplatí. Když mi Jirka popsal, co obnáší a stojí zalistovat víno do řetězce, věděl jsem, že to není "zábava" s velkým výdělkem, ale že vinař vydělá na jedné láhvi třeba jen 50 haléřů, tomu se snad ani nechce věřit...
Během tohoto povídání o cenové politice řetězců se ve sklepě objevil náhodný návštěvník a chtěl si koupit nějakou láhev. Nakonec si vybral dvě zajímavá vína... Ochutnal, zaplatil, byl spokojen a své láhve si odnesl. Když odešel, Jirka Chytil vtipně poznamenal: "Právě jsem prodal paletu litrovek do řetězce...".
A to je vlastně nová, či obnovená filosofie vinařství rodiny Chytilových - zase dělat vína. Svoje vína, třeba na daleko menší rozloze vinic, ale s naprostou kontrolou a svýma rukama. Pochopil jsem tedy, proč firma v Dubňanech působí tak opuštěným dojmem.
"Tenhle ročník jsme dělali celý tady v Šidlenách ve třech lidech!" popsal Jirka aktuální směřování rodinného vinařství. Dříve v moderní mikrovýrobě zkoušeli a ověřovali postupy, které chtěli do budoucna aplikovat ve velkovýrobě. Dnes v této čisté malé technologii dělají všechno své víno.
A že to stojí za to jsme si během degustace spolehlivě ověřili. Nejdéle jsme se zdrželi u malého nerezového tanku s ryzlinkem. Hned jak jsem ho dostal do sklenice, měl jsem pocit, že jsem v Rakousku. A měl jsem pravdu. Jirka Chytil vyprávěl historku, jak jeho otec a tehdejší agronom vyrazili do Rakouska vybírat nové klony k vysazení. Popisoval, že si měli vybrat mezi třemi Ryzlinky. Jeden byl prý takový bezpohlavní, nevýrazný, ale s velkým výnosem, druhý byl naprostý opak - menší hrozny, menší výnosy, esteticky opravdu nepůsobil hezky, ale byl zajímavý.
Nakonec se rozhodli pro třetí, to byl takový kompromis - byl slušné kvality, chuťově přijatelnější, méně komplikovaný... Naložili tedy sazenice a vyrazili zpět do vlasti. Cestou v autě prý bylo ticho, až někam na hranice. Tam oba téměř najednou vypálili, že toho oškliváka s malým výnosem, kterého ochutnali ještě jednou před odjezdem, pořád mají na patře, že skvěle pracuje, rozvíjí se a nutí je stále přemýšlet. A tak otočili auto, vrátili se a sazenice vyměnili.
A o tom je vlastně i nové ubírání vinařství - dělat těch kompromisů co nejméně, nebát se jít občas složitější cestou a nechtít všeho nejvíc. A výsledkem takového přístupu může být třeba takový odrůdově typický, minerální, trochu provokativní a rafinovaný Ryzlink. Moc se těším, až bude v láhvích, i když ho nebude moc...
Poslední novinky a zajímavosti:
autor: Jan Bretl