Tohle místo, respektive tento vinař, má kolem sebe jistý závoj exklusivity, luxusu a jisté izolovanosti s nádechem až tajemna. A něco takového na člověka dýchne i poté, co se ocitne kdesi na hranicích Německa a Lucemburska na vinicích, v "zámečku" či sklepech Egona Müllera.

Egon Müller - Trochu drahý luxus, ale luxus
(Wiltigen - Německo / Mosel-Saar-Ruwer)

Letošní jarní rychloputování po německých vinicích jsme uzavřeli u další legendy německého vinařství. Že jsme jeli až na "samotný konec Německa" a mobilní telefony hlásící již poněkolikáté během závěrečné fáze cesty uvítací sms lucemburského operátora značí, že tou legendou a ikonou není nikdo jiný než Egon Müller.

Po příjezdu na tento malý zámeček jsme se snažili ohlásit zvonkem i telefonem, ale oboje trochu vázlo. Kolega, který tu nebyl poprvé jen lakonicky poznamenal: "No jo, ten jejich telefon... To něco uvidíte."

Nicméně nakonec se zadařilo. Nevyzvedl nás Egon Müller, ale jeho podstatně příjemnější já, zaměstnankyně vinařství, původně Rakušanka, která zde našla práci svých snů. Když mluvím o příjemnější stránce, nechci se do Egona nijak navážet, jen mi nemůžou nevytanout na mysl některé historky, které jsem od starších zkušenějších kolegů v souvislosti s ním slyšel.

Třeba o tom, že když nemá náladu, tak se prostě s nikým nebaví, návštěvu třeba ani nepozve dál, na stole či sudu přede dveřmi otevře několik málo vzorků a všem návštěvníkům nabídne pouze jednu sklenici, kterou nechá mezi všemi kolovat... Možná je to určitá obraná clona či způsob, jak oddělit skutečné nadšence jeho vínem. Ať je na těch řečech pravdy kolik chce, my jsme této přijímací procedůry byli ušetřeni.

Vždy při každé návštěvě vinařství mám obrovskou radost, když pro nás není připravena jen jakási obligátní degustace, ale je možnost se podívat na "celou výrobu", tedy od vinice po technologii. A ta vinice se v případě vinařství Egona Müllera nachází opravdu pár kroků, tedy alespoň jedna z vinic, které dávají tomuto vinaři tu jedinečnou surovinu. Když mluvím o surovině, myslím ryzlink, tedy Riesling. No prostě rýňák.

I když okolní krajina při cestě sem nebyla tak krkolomná jako kilometry serpentin, kterými se sjíždí k Bernkastelu, ani zdejší vinice nejsou na "obsluhu" zrovna žádný med. Sice nejsou tak členité a terasovité, ale jsou to opět pořádně prudké kopce. Možná jejich monotónost je ještě úmornější, než sice o něco prudší kopce, které jsou ale občas rozbity nějakou teráskou či jinou terénní nerovností.

I zde jsme na vinicích poznali na první pohled stopy toho strašáka ročníku 2017. Byl jím, stejně jako třeba na Moravě, tak i v Německu mráz. A i když proti němu Němci bojovali například i vrtulníky, které kroužily nízko nad vinicemi a promíchávaly vzduch, čímž ho dokázaly o pár stupnů ohřát, ztráty byly i zde na první pohled partné. Mnoho keřů bylo zasaženo úplně, další vyvázly jen s částečnými škodami.

I zde byly, jako u dalších osvícenějších vinařů, tématem feromony. Kapsle s nimi byly zavěšeny téměř na každém keři. Mají za úkol chránit vinice před škůdci na biologické bázi. Za normálních okolností by malý motýlek obaleče kladl svá vajíčka do rostoucích hroznů vína a vylíhnuté housenky by následně květy i hrozny drze vyžraly. Koncentrovanější uměle rozmístěný feromon zmate samečka obaleče, který je zlákán jeho voláním a není schopen nalézt slabší přírodní volání samičky. A když ji nenajde, tak ji neoplodní, a tak nejsou žádná vajíčka a žádné hladové larvy. Možná je to drzost člověka, který se takto snaží poroučet přírodním zákonům, otázkou však je, zda by té přírodě neuškodily chemické postřiky daleko víc...

Po exkurzi ve vinici jsme se ubrali k degustování. Vína Egona Müller jsou specifická - není jich zas tak moc, jsou velmi drahá, prodávají se mimo jiné také prostřednictvím různých aukcí. A cestují po celém světě - prodávají se v Japonsku, Číně, Skandinávii a celých 15% produkce se prodá do USA. A jsou to vína více či méně přirozeně sladká. Neochutnali jsme tedy žádnou láhev, kterou by nám někdo otevřel. Byly pro nás připraveny vzorky aktuálního ročníku vytažené ze sudů a opatřeny pouze provizorní etiketou.

Když mluvím o výraznějším cukru, tak již základní ryzlink, který tvoří zhruba 30% produkce vinařství, ho v sobě má pěkných 25 gramů. Nicméně ten cukr je velmi dobře zapracovaný, při chutnání ho není v ústech znát tolik, kolik říká analytika. Tento ryzlink je také jediný, který vinař dělá na nerezu.

Další vína, která postupně ochutnáváme, již zrála ve starých sudech (starých mimochodem nějakých 60-70 let) o obsahu 1000 litrů. Ať se již jedná o výrazněji sladká vína v klasifikaci Kabinett či Spätlese, je v nich, krom logické chuťové přítomnosti cukru, ovoce či exotiky, velmi značná mineralita. V některých vzorcích až s nádechem určité slanosti. U Auslese Le Gallais, kteréžto víno sice ještě není v dokonalé harmonii, je výrazně znát i přirozená protiváha cukru, tedy kyselina. Víno za ní vděčí chladným nocem a pro správnou vyváženost vín je neskutečně důležitá.

Celá degustace se nesla ještě v jednom zajímavém tónu. Byl to tón neustále vyzvánějícího telefonu. Toho, na který jsme se i my snažili marně dovolat. Celou dobu vesele zvonil na elegantním stolku přímo v naší provizorní degustační místnosti a zůstával bez povšimnutí. Až asi při dvanáctém nepřijatém hovoru na něj naše průvodkyně jen lehce sklouzla pohledem, decentně pokrčila rameny a se samozřejmou lhostějností jen tiše pronesla: "Opravdu nevím, proč tu ten telefon máme."

Co se vybraných vzorků týče, měli jsme štěstí. Ochutnali jsme tři skutečné skvosty. Prvních z nich bylo ledové víno z trati Schwarzhofberg, které vinař udělal pouhých 250 litrů. A opět velké díky kyselince! Ačkoli cukr v tomto víně byl naprosto mohutný, přesto byla krásně vybalancované. Kabinett z roku 1989 a Auslese Goldkappsel 1993 byly skutečnou odměnou na samý konec Německa ucestovanému vinařskému srdci. Takže jsme z nich nakonec dvě opravdové láhve k degustaci vyrazili, i když to asi nebylo půdovně v plánu.

Tyto poklady se nachází v archivu původního sklepa, který navazuje na prostory, kde probíhá vinařská technologie. Nachází se zde velmi slušné množství zaprášených (bez přehánění) láhví různých ročníků, které prý neslouží k dalšímu prodeji, ale mají být spíše původcem potěchy a dokladem vývoje a potenciálu, těchto úžasných ryzlinků. A občas prý nějakou z nich otevřou a o tu krásu i hloubku se podělí. Díky, že jsme mohli být u toho!

Začátek článku  ►

Tak už jsme tady. Jsem zvědav, jestli se dozvoníme. Když nebudeme zkoušet telefon, tak možná i jo.
Tak tento výhled na své vinice má Egon Müller přímo za barákem. No barákem...
Takto přímočaře nekonečných vinic jsem neviděl zatím mnoho. Je pravda, že pohled do takového řádku nahání až hrůzu, když si člověk představí, že se o to musí starat.
A jako leckde, tak i na vinicích Egona Müllera můžeme směle otevřít téma feromonů. Vždy jsem si říkal, jestli je to správně a fér. Pokud ne vůči přírodě, rozhodně ano vůči milovníkům ryzlinku.
Ročník 2017 a počasí, které nabídl, ukazuje, co umí. Hned nadosah na kraji vinice jsme měli možnost odkrýt několik krytů, a pod každým se krývala nová sazenička zcela zdecimovaná mrazem.
Že je jmelí cizopasník, předpokládám, víte a platí to i v Německu.
Tohle vinařství nemá žádné honosné degustační místnosti ve skle a betonu, když už zde někoho pustí ochutnat, posadí se zkrátka v tomto ”obýváku”.
Takhle to tu chodí. Atmosféra, která je tomuto zapadlému kousku Německa tak vlastní, dýchá naplno i v sídle vinařství Egona Müllera.
Všechny láhve jsou vyprodány, dostaneme ochutnat pouze to, co se právě připravuje ve sklepě. Za celou degustaci, krom závěru, jsme se nesetkali s ničím jiným než provizorními etiketami.
Ale i tento systém je zde promyšlený. Nehledě na to, že za takovou etiketu by se nemuselo stydět leckteré vinařství s připitomělými obrázky, vzorky jsou pro nás dokonce očíslovány.
Vzhůru do sklepa. No, to je taky trochu blbost, nicméně nenápadnou cestou se vyrazíme podívat kde a jak se to dělá.
Dostáváme výklad o tom, jak to zde chodí. Toho prostoru tady není zrovna o moc víc.
Vyrazíme ponurou chodbičkou za skvosty tohoto zajímavého sklepa. Rozhodně nepřipomíná moderní technologické vinařství a pokud evokuje nedostatek hygieny, tak ve vínech to znát není.
Naprostá tradice. Pěkných pár desítek let staré sudy o obsahu jednoho tisíce litrů.
Tohle se tu jen tak mimochodem válí někde v rohu nebo u zdi, aby to moc nepřekáželo.
Z těchto regálů jsme měli možnost vytáhnout dvě láhve. Ryzlinky ročníků 1989 a 1993. A rozhodně nejsou na prodej, i když ta vína mají luxusní potenciál a tím i hodnotu. Jsou tu prý proto, aby prostě mohla být občas otevřena, jako tomu je dnes.
Skleník na nádvoří tohoto prostého domu nabízí zamyšlení co všechno se zde vlastně pěstuje.
Poslední ohlédnutí za těmito krásnými vinicemi a čas vyrazit zpět do Prahy. Ty stovky kilometrů po otravných dálnicích rozhodně za tyto vinařské zážitky stály...
| tisk | pdf |

autor: Jan Bretl