Václav Šalša - Velký krok dopředu
(Kyjov - Morava / Slovácko)

U vinaře, a vlastně přesněji řečeno zemědělce, Václava Šalši jsme se byli podívat skoro přesně před rokem, tuším že v srpnu 2016. Tehdy jsme měli vůbec problém ho přesvědčit, aby nám svoje "hospodářství" ukázal, protože bylo ve stavu velmi neutěšeném a mnoho věcí se zde dělalo spíše provizorně.

Celé se to nacházelo vlastně v něčem, co by se dalo na první pohled nazvat opuštěným JZD. A ono to tak vlastně i bylo. Na pozemku se nacházely dvě haly, ve kterých zřejmě kdysi fungovala živočišná výroba a nepůsobily zrovna svěže. Plánem vinaře však bylo v dohledné době jednu z nich předělat na moderní vinařskou výrobu, v následující fázi druhou halu přeměnit na něco jako zázemí pro agroturistiku.

Hned při příjezdu do Čeložnice, malé vesničky na Kyjovsku, bylo jasné, že se tyto plány začaly uskutečňovat a to poměrně úspěšně. Vinař nás uprostřed vinobraní vítal na betonové rampě před zcela novou halou. Samozřejmě v plné práci. A musím říct, že i když jsme přijeli v tradičně v nejnevhodnější části roku, kdy je nejvíc práce a vinař má nejméně času a logicky i nálady si s kýmkoli povídat, byli jsme přijati velmi vřele. Možná i proto, že jsme slíbili na druhý den drobnou pomoc se sběrem hroznů.

A taky možná hrálo roli dosud nevyprchané nadšení z nové výroby, kterou Václav převzal od stavitele teprve před dvěma týdny. Tím pádem to zde ještě působilo nezabydleně a trochu až sterilně. Ostatně všechny kroky, které se zde v těchto dnech odehrávají, jsou poprvé.

Ptal jsem se, jak rekonstrukce probíhala a co všechno se muselo udělat, když to tu působí tak zásadně nově. Odpověď byla celkem logická: udělali to celé znova. Projelo se tu pár bagrů, rozebraly svými mohutnými lžícemi veškeré zdivo a od podlahy po strop se začalo stavět nově, moderně a účelně. Jistě trochu nákladná zábava, ale zase možnost nedělat kompromisy a postavit to tak, jak to člověk skutečně potřebuje.

Nové byly i některé části technologie. Pamatuji si například, že ještě loni, když jsme se procházeli těmito místy ve staré jézedďácké hale, byly prakticky všechny nádoby plastové. A v nich probíhala veškerá výroba vína. Dnes na jejich místě stojí dvanáct nerezových tanků o objemu v rozmění dvou až tří tisíc litrů. Starými plastovkami si Václav nyní vypomáhá spíše jen ke krátkodobému přečerpávání a manipulaci, které je zvláště ve dnech vinobraní opravdu hodně.

K nezbytným součástem výrobní technologie dále patří moderní mlýnek, lis, filtrační zařízení či chladící médium. Jedná se sice o investice nemalé, ale když se vinař rozhodně svou práci dělat pořádně a profesionálně, tyhle věci nelze dělat napůl. Taková investice jistě obnáší riziko a nejistotu, ale zase umožní člověku pracovat čistě a nelimitovat kvalitu suroviny ani talent vinaře.

I když spatřené pokroky ve vinařství Václav Šalša byly ohromující, člověka nakonec však stejně nejvíce zajímá víno samotné. A my nejsme vyjímkou. Velmi jsme se těšili až večer trochu opadne práce a budeme moci vína aktuálního ročníku 2016 ochutnat.

Po nezbytné ochutnávce letošního burčáku a čerstvě vylisovaných moštů různých odrůd jsme se odebrali do zázemí trochu stranou od hučícího lisu a čerpadel a vrhli se na průřez sortimentem. Když říkám průřez, myslím tím opravdu jen část produkce. Možná by to málokdo čekal, ale z nějakých šestnácti hektarů vinic dělá Václav něco přes dvacet vín. Je to dáno velkou odrůdovou rozmanitostí. Krom tradičních odrůd pěstuje vinař i slušný sortiment moderních a rezistentních věcí jako je Johanniter, Solaris, Hibernal či z modrých Laurot.

Došlo k tomu vlastně tak, že když Václav Šalša přebral své vinice, byly pochopitelně osázené. Něco z toho nechal, něco se rozhodl vyměnit okamžitě, něco postupně. A nastal problém, co na vzniklém prostoru vysadit. Nebo ne problém, spíše otázka... Nějaké vyloženě typické odrůdy tohoto regionu prý nejsou, proto zvolil cestu jistého experimentu a hledání.

Z degustovaných vín mi imponovala především suchá svěží vína jako byl Vlašák nebo Johanniter z mladých hlav. Překvapila krásně kořenitá pikantní Malverina a velmi potěšil "Šalšův Irsay Oliver". Když říkám šalšův, myslím tím styl, ve kterém je dělaný. Václav se přiznal, že tuhle odrůdu má osobně velmi rád, ale chce ji lehkou, svěží a nevtíravou, s aromatikou, která je sice typická, ale přitom se drží na uzdě.

Největší diskuse se strhla nad obligátní Pálavou. Probrali se všechny možné mýty s touto odrůdou spojené, především ty o její sladkosti. Šalšova pálava v ročníku 2016 sladká je, ale nijak extrémě, je vyvážená, a i když na mě na začátku působila trochu ploše, po chvíli se mi velmi zharmonizovala.

Modrých odrůd a vín z nich nemá Václav Šalša zdaleka tolik, což je pro moravské vinice logické. A krom Vavřineckého se opět jedná o odrůdy, které nejsou tolik známé a typické. Ochutnali jsme Blauburger (oni zde žertem říkají, že jsme ochutnali burger), což je kříženec Frankovky a Portugalu a na Moravě se vyskytuje minimálně. Je to sice odrůda typická pro tyto zeměpisné polohy, ale většina z jeho rozlohy se pěstuje v Rakousku. Opravdovým elegánem této degustace, ale i vín tohoto vinaře, je pro mne však Laurot, krásně hladký s pevnou, ale ne širokou strukturou, který zahřeje v ústech, ale není to pálení alkoholu. Do této kondice se samozřejmě víno dostává postupem času. My měli štěstí, že jsme otevřeli láhev alespoň ročníku 2015.

Správnou ujetostí na závěr byla možnost ochutnat letošní Cabernet cortis. Jestli se divíte tomu, jak je možné, že letošní, tak proto, že tento kříženec Cabernetu a Solarisu je opravdu velmi rannou odrůdou. Samozřejmě jsme nepili hotové víno z láhve připravené na cestu k zákazníkovi, ale ochutnali jsme ho z bečky natažené do koštýře. Víno se projevovalo typickou cabernetovou vegetativností, ale nebylo nijak tvrdé. Hutné ano, ale nedrhlo, bylo šťavnaté a v nose trochu animální až vulgární.

Do vína jsme se tak ponořili, že jsme zapomněli, jak ubíhá čas a co nás druhý den čeká. Zapoměl se i sám vinař, který se - již v hluboké noci - vyděsil při otázce: "vy tu asi musíte mít hodně výkonné myslivce...?" a zděšeně vyběhl vypínat děla proti špačkům.

Je čas si, jako na každé správné degustaci, některé vzorky si upřesnit, podebatovat s kolegy o svých postřezích a především na závěr poděkovat vinaři za skvěle odvedenou práci a popřát mu, aby ho cesta, na kterou se vidal, hodně bavila a naplňovala. Ta vína stojí za to!