Město Béziers leží v jižní Francii, v oblasti Languedoc-Roussillon, nedaleko známých míst jako je Montpellier, Carcassonne či Perpignan. Se svou bohatou historií, která zahrnuje pobyt Římanů, Keltů, Arabů a pamatuje i křižácké výpravy proti Katarům, je toto město na řece Orb pokládáno za jedno z nejstarších v celé Francii.

Domaine de la Barthe - Velká elegance z Languedocu
(Béziers - Francie / Languedoc-Roussillon)

Město Béziers na jihu Francie má opravdu bohatou historii a řadí se mezi nejstarší francouzská města vůbec. Má za sebou pobyt Féničanů, bylo římskou vojenskou pevností, zažilo vražedné běsnění za křížových výprav na začátku třináctého století... Směs kultur, kterou zde zanechali Římané, Keltové či Arabové, utvořila typickou atmosféru této lokality, která zde dýchá i za našich časů. Dalším, bezesporu velmi výrazným, charakterem tohoto místa v regionu Languedoc-Roussillon je zdejší vinařství.

A velmi výraznými osobami a úznávanými autoritami tohoto odvětví jsou manželé Yves a Viera Eychenne. Ve svém vinařství Domaine de la Barthe pěstují na zhruba šestnácti hektarech především modré odrůdy, kterým se ve zdejším terroiru výjimečně daří. Především odrůdy Syrah a Grenache, ale i Cabernet Sauvignon či Merlot, si umí se zdejším velmi teplým podnebím dobře poradit, respektive si v něm svým způsobem libují. Tyto mohutné odrůdy určené pro výrobu výrazných červených vín se do jisté míry dovedou srovnat i s určitým nedostatkem vláhy, který občas - a podle jihofrancouzských vinařů stále častěji - zasáhne zdejší vinice. Nedostatek vody je problém, se kterým se lépe vypořádávají zdravé keře s dobře rozvinutým kořenovýcm systémem, který je zvyklý najít si vodu ve velkých hloubkách. I tak ale úporné sucho způsobuje v regionu ztráty na produkci vína.

Yves Eychenne je příslušníkem třetí generace hospodařící na vinicích v tomto regionu. Krom zmíněných modrých odrůd, které jeho vinařství produkuje, stojí za zmínku minimálně jedna bílá, a to Muskat d´Alexandrie. Krom toho, že toto víno umí v Domaine de la Barthe udělat - navzdory nelítostnému slunci - v suché a velmi osvěžující podobě, je zajímavé i místo, kde Yves a Viera Muškát Alexandrijský pěstují.

Tím významným a historickým místem je Oppidum d´Ensérune, památka připomínající ještě předřímské období. Úrodný kus země na kruhovém půdorysu, který připomíná velký koláč, jehož jednotlivé výseče - vzájemně oddělené zavlažovacími kanály - připadají mnoha místním hospodářům. Na tomto krásném mystickém kusu země se nepěstuje pouze víno, ale i jiné zemědělské plodiny, ke kterým někteří vinaři konvertovali po třech po sobě jdoucích letech úporného sucha, díky kterému na svých vinicích neměli skoro žádné výnosy. Muskat d´Alexandrie pěstovaný na výseči opida, kterou obhospodařuje vinařství Domaine de la Barthe, naštěstí této zkáze odolává a dělá nám radost skvělým bílým vínem s typickým lokálním výrazem.

Ten však dotváří ještě každý vinař svou filosofií, přístupem a technologií, čímž vínu předává svůj nezaměnitelný rukopis. A dobrý vinař je ve svých zásadách poctivý a nekompromisní. Yves a Viera dbají již na kvalitu vstupní suroviny, tedy hroznů. Ty musí být sbírány až v době jejich vrcholné fyziologické zralosti. A samozřejmostí je i jejich bezchybná kvalita - aby víno mělo šanci vyniknout, nesmí mu být ubráno z jeho potenciálu už na začátku. Hrozny tedy musí být absolutně zdravé. Řekl bych, že filosofie rodiny Eychenne naprosto vychází z jedné staré a stále platné vinařské zásady, a to, že "100% vína se dělá na vinici". Práce ve sklepě to již nedožene, tam může být jeho potenciál buď dobrým zkušeným vinařem rozvinut, nebo v horším případě může nějaká chyba na jeho vyznění už jen ubrat.

Dalším specifikem vinařské technologie v Domaine de la Barthe je "použitý materiál". Teď ale nemluvím o vstupní surovině v podobě hroznů, ale o materiálu, ze kterého jsou vyrobeny nádoby určené pro zrání vína. Obecně máme tak nějak v hlavách nastaveno, že moderní vína "se dělají" v nerezové technologii řízeným kvašením. Tedy to hlavně vína bílá a nebo lehká červená. Pro výraznější mohutnější vína jsou pak určeny dřevěné sudy, jejichž velikost a stupeň opotřebovanosti či naopak jejich "novost", ale i délka pobytu vína v nich určuje, jak intenzivní bude mohutnost v projevu výsledného vína. Tady je to ale zcela jinak, dominantním materiálem, ze kterého jsou nádoby vyrobeny, je beton.

V jižní Francii, v regionech Langedoc-Roussillon či v sousedící oblasti položené na řece Rhôně, nejsou betonové kádě a tanky zas tak neobvyklé. Já na to mám svou teorii, která mi dává logiku, ale může být samozřejmě i úplně zcestná... Praví toto: beton je materiál, který je oproti dřevěným sudům, které bychom při výrobě opuletních červených vín předpokládali, daleko poréznější. Současně - na rozdíl od dřeva, které hutné víno ještě zvýrazňuje - mu další mohutnost nepřidává. Vína z Languedocu či jižný Rhôny mohou být sama o sobě díky klimatickým podmínkám dosti upečená. Porézní a neutrální beton tak na jejich síle o tolik nepřidá, dovolí jim zachovat si něco živosti a charakteru odrůdy, zkrátka pomáhá dělat vyvážené elegantní víno. Ovšem je to jen má teorie, kterou si budu muset při nějakém budoucím rozhovoru s Vierou Eychenne, na který se moc těším, ověřit.

Možná se ptáte proč s Vierou a ne s Yvesem... Je to jednoduché, s Vierou se domluvím, ač francouzsky neumím. Viera totiž pochází z Československa, ze kterého - ještě v dobách našeho společného státu - do Francie odešla. Nikdy mu však nepřestala být pomyslně věrná. Miluje své rodné Slovensko, ale i Prahu a snaží se alespoň jednou za rok u nás ukázat, prezentovat svá vína a setkávat se s lidmi, které má ráda. A stejně tak, když se někdo "od nás" zatoulá po jižní Francii a objeví se ve vinařství Domaine de la Barthe, snaží se mu, společně s Yvesem, věnovat svůj čas a pohostinnost.

Její příběh mne velmi fascinuje a mám k tomu, co ve Francii dokázala, velikou úctu. Ona sama vypráví, že v té době, kdy do Béziers v mladém věku přišla, nebyla vůbec zvyklá na fyzickou práci a vůbec si nedovedla představit, že by náročnou práci ve vinařství mohla zvládnout. Dnes je pokládána za velkou lokální vinařskou autoritu. A po pár prožitých ročnících na jihu Francie říká něco úplně jiného než na začátku - dnes si neumí představit jediný den, kdy by nevyšla do vinice.

Z jejího vyprávění, ale i z naprosto přirozeného obyčejného lidství, které z Viery a Yvese vyzařuje, je cítit veliká úcta a pokora ke svým vinicím a hroznům. A já cítím velikou pokoru a úctu k těmto lidem a k práci, kterou svým vyjímečným vínům odevzdávají. Je v nich totiž sakra znát!

| tisk | pdf |

autor: Jan Bretl